 |
 |
 |
 |
|
|
|
|
|
|
|
 |
Mojžíš sešel z hory na blbé straně. No, a nikde nikdo, tak se vydal jedním
směrem a po několika týdnech konečně došel k osadě, kde na poli jeden muž
pracoval, a ten Mojžíšovi vysvětlil, že je ve Španělsku. Mojžíš s sebou
samozřejmě pořád měl ty kamenné desky s deseti přikázáními a docela se těšil, až
se jich zbaví. Tak se zeptal, jestli by ten Španěl o nějaká nestál, a dává
příklad: "Tak třeba, nepožádáš manželky bližního svého." "Néé, tak to nepůjde," říká ten farmář, "vždyť já každou chvíli obšťastňuju pekařovu ženu, moje manželka si to občas rozdá s řezníkem a moje vdaná dcera, ta skoro s každým hostem, co se tu objeví. Víte, my Španělé jsme trošku moc horkokrevní na taková přikázání." No, tak se Mojžíš zeptal na směr a vydal se zpátky do Palestiny. Po pár stech kilometrech už ho moc bolely ruce, tak se pokoušel udat nějaké to přikázání v Itálii: "Tady jedno třeba: Nepokradeš!" "Néé, vy snad nevíte, kde jste!" diví se italský rolník, "vždyť já nemám snad jedinou věc, kterou bych neukradl, a neznám nikoho, kdo by si věci opatřoval jakkoliv jinak. Radši se spakujte a zmizte!" Po dalších pár stech kilometrů natrefil Mojžíš na židovského pastevce a nabízel mu, jestli nechce nějaká přikázání. Žid se ptá: "A co to stojí, takové přikázání?" "Nic, je to úplně zadarmo!" "Tak to je dobré. Tak já si jich vezmu deset!" |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
  |
 | ||
 |
 | |
 | ||
|
|